—report—
MINI TOUR
NĚMECKO - HOLANDSKO - BELGIE
25. 11. - 28. 11. 2005
Den první aneb
Tentokrát se budu smááát jááá - This Time I Will Smile, I
(pozn. Hrncův geniální překlad)
Předmluva
Baví mě představovat si členy kapely SSOGE jako malinké body na obrazovce. Ve čtvrtek večer vyjíždějí dva body, Hanele a Radek, rychlíkem z Brna do Skaličky. Vystresovaní z práce a uhonění jak se patří. Další osamělý bod, Datel alias Humr (záleží na vás, kterou přezdívku mu vyberete, slyší na obě), se v tutéž dobu přibližuje rychlíkem z Ostravy. Předpokládejme, že klepýtky napřed. Tři tečky se setkávají v Hranicích a míří se starší tečkou, panem Hajdou, do Skaličky. Ve chvíli, kdy se Datlova tečka vydala na cestu, sjíždí hluboko ze zapomenutých hvozdů, lesů a hornobenešovských prdelí tečka největší, zvaná Hrnec a potkává se s houslovou tečkou, Novi, v Ostravě. Pokračují v cestě vlakem do Skaličky. Tam všech pět teček nocuje, díky pomoci a podpory dvou starších, milých teček, paní Hajdové a pana Hajdy. Ve 24 hodin hurá na kutě. Ležíme vedle sebe na matracích. Tahle chvíle mi připomíná dětství. Něco jako nocování před odjezdem na dlouho očekávaný tábor.
Ve dvě v noci vstáváme, ve tři se spouštíme na zkušebnu nachystat věci. V té době se ke Skaličce přibližují dvě rožnovské tečky, Mrloš Siki (budoucí Oslí šunka) a Mrloš Loula Dušan Frojtášek. Všech sedm teček se setkává na zkušebně ve tři hodiny v noci. Jedna tečka chybí, protože se Jarda Adámek rozhodl dva dny před odjezdem opustit kapelu z osobních důvodů. Jardo, díky, že jsi s námi hrál a odřídil stovky kilometrů. Držíme Ti palce na další cestě životem.
Věci jsou nachystány, venku mrzne a osmá tečka, řidičská, zvaná Shindy, nikde. Ve čtyři ráno se dovídáme, že Shindy zabloudil. Radek ho naviguje až k nám. Po naložení všech nástrojů, řízků a buchet vyrážíme směr Západ. Je pět hodin. Jsme komplet. Osm teček míří do Německa. Tam se k nim připojí poslední nejdůležitější tečka, ten, kdo tohle všechno spáchal. Je to tečka holandská, zvaná Maarten, náš tour manager.
PÁTEK 25. 11. 2005 - Den druhý aneb Německo bych zrušil…
Nezbytnou zastávku v Prostějovském Tescu vynechávám, chci spát a spát. Ostatní nakupují zásoby jídla a pití, Hrnec zásoby kefírů. "Nedáte si někdo kefír?" slýcháme pak celou cestu přes nekonečně dlouhé Německo.
Před Prahou na jedné z benzínových zastávek boduje Novi. Rozespalá vychází z auta a míří na záchod. Ovšem při návratu se dostává k úplně jiné stříbrné dodávce. Pobaveně ji pozorujeme. Zmatené rozhlížení: Kde to jsem? Kde jsou ostatní? Shindy startuje a popojíždí k ní. Péťa je zachráněna. (pozn. Tahle situace mi připomněla jednu veselou příhodu s dodávkou Tomáše Kočka. Hlavní postavy: Siki, violoncello a červená dodávka. Siki na jedné z akcí vyfasoval klíčky od auta a zamířil si to k dodávce, aby si vyzvedl své cello. Odemkne dodávku a cello nikde. Oblije ho horko. Že by nám někdo vykradl auto? Náhle ho napadne pootočit hlavu a skrz okno dodávky vidí, že Kočkův vůz stojí těsně vedle! Chybička se vloudila! Siki se nám vloupal do jiného auta! Že by Kočko vlastnil univerzální klíč? 
)
Následuje mini zastávka v Praze, vyzvedáváme GPS-ku. Neskutečná věcička. Díky ukecané paní schované v GPS nemáme nejmenší šanci zabloudit. Shindy nastavuje autopilota a vyrážíme. Stav silnic v okolí Hřenska představuje jedno ledové pole. Jen rozdat puky a hole. S velkým zpožděním přejíždíme hranice. Během cesty spíme, jíme, Hrnec žvaní a pije kefír. Muziku puštěnou z CD přehrávače občas přeruší pozitivní zpráva z GPS: "Jeď dvě sta kilometrů rovně… Pak odboč vpravo… Drž se vpravo." Další tři hodiny neslyšíme nic, míjíme města a vesnice, než se dozvíme: "Odboč vpravo… Pak rovně 560 kilometrů…" A opět pár hodinek klidu. Shindy dochází k úvaze, že by Německo zrušil: "Země na hovno, roztáhlé a dlouhé, nic tu není a musíme ho přejíždět. Akorát to zdržuje."
Cesta probíhá v klidu až k Hannoveru. Tady nastává konec světa. Posledních padesát kilometrů před Brémami jedeme čtyřicetikilometrovou rychlostí, na sklo padají desetikilové vločky (tedy spíš vlohy), dálnice je plná sněhu. Máme opět o zábavu postaráno. Rozebírám se Shindym jeho gurmánství. Byla to velmi poučná debata, proto vám doporučím, co vyplynulo z našeho rozhovoru:
Shindyho rady pro gurmány
Jak jí Shindy mandarinku snad nemusím vysvětlovat…… Zajímavý týpek, ten Shindy, myslím si a Novi konstatuje: "Shindy, sorry, ale seš úchyl."
Do Brém přijíždíme s dvouhodinovým zpožděním. Mrzí mě, že nemáme čas na obhlídku města. Rychle do klubu. Hlavní kapela večera se už zvučí. My usedáme v prostoru pro muzikanty, dáváme si výborné kafe a čaj a futrujeme pro nás nachystané občerstvení. Stará se o nás sympatická děvčica Kristýna. Pozor, žádná Gertrúda. Je velmi milá, ostatně jako všichni v klubu. Dáváme se spolu do řeči a já přestávám věřit vlastním očím a uším. Kristýnu zajímá, odkud pocházíme. To nemůže znát, pomyslím si, a začnu jmenovat a popisovat jednotlivá města. Když se dostanu k Ostravě, Kristýna mi s milým úsměvem říká, že Ostravu velmi dobře zná, třeba část Zábřeh a kino Luna. Nechápu!!! Kino Luna - moje dětství. Zábřeh, místo, kde jsem žila 18 let. A já jedu do Brém, abych potkala německou holku, která zná stejná místa jako já!!!
Po zvukové zkoušce s pohodovým zvukařem přijíždí Maarten (taky někde hynul v zácpě) a cpeme se lazáněmi. Mňam. Naprostá pohoda. Pěkný klubík se supr zázemím a lidmi. Ta pěkná holka s dredy nepatří k inventáři klubu, jak později zjišťuji, je to zpěvačka místní kapely. Kluci ji pozorují a okukují. Líbí se jim do té doby, než zjistí, že si neholí "dikobrazy" v podpaždí. Mimochodem - opět jsem si uvědomila hluboký rozdíl panující mezi českou a "západní" kapelou. Pominu-li Datlovy rezivějící stojany (zase mají punc originality, že?), dostává mě právě vybavení dredaté zpěvačky. Důležitě si připravuji svůj dB bezdrátový odposlech s předzesilovačem a myslím si, jak nejsem profi. V tu chvíli Dredy otevřou stříbrný kufřík a odhalí v něm ležící, rozhodně ne nejlevnější, odposlech a několik mikrofonů vyrovnaných podle velikosti. Dredy se rozhodují, který dnes použít. Možná si zvolí jednotnou barvu s tričkem, napadne mě. Ach, jo. Kam se hrabeme. Jdu si dát pivo.
V klubu je asi sto lidí, kteří nás během koncertu příjemně povzbuzují. Na německé publikum jsou poměrně srdeční, pod pódiem se rozpařila mladá čtveřice, která si vyřvala tři písničky. Těší nás, že znají jejich názvy. Takže pro sladkého Denise, jak se mladíček představil, přidáváme poslední skladbu pro naplnění hodiny a půl, již můžeme pro naše vystoupení využít.
Rozehřátí a dobře naladění vyklízíme pódium pro hvězdy večera REGICIDE. Všichni hráči mají v uších bezdrátové odposlechy, takže se na rozdíl od nás mohou po pódiu bez odposlechových beden bezproblémově pohybovat. Musím uznat, že jsou sehraní a jejich show je profesionální, ale po třech skladbách odcházím. REGICIDE hrají líbivý pop metal. Představte si Karla Gotta a Helenku Vondráčkovou, jak zpívají "Tentokrát se budu smát já" ve spojení s metalovými kytarami. Je mi jasné, že sladký metal v Německu frčí, ale já ho nemusím.
Odpočívám v klubovém zázemí a jsem potěšena Kristininou zprávou, že její kamarád nás viděl v ČR na festivalu Masters Of Rock. Jeho nadšená chvála se stala jedním z důvodů, proč jsme dneska tady. Super, říkám si a prolívám svůj nemocný krk čajem a plním mé zvětšující se břicho sušenkami.
Venku sněží a sněží a sněží. Celé Brémy jsou pod sněhem. O našem autě nemluvě. Nejsme schopni naložit věci do auta. Sáčkujeme se jako sardinky. Valíme ke Kristýně. V bytě se seznamujeme se dvěma krásnými černými kočkami neustále se nám proplétajícími pod nohama. Zahříváme se vínem, slivovicí a čajem. A hajdy (s Hajdou) na kutě (kotě). Jsou dvě hodiny ráno a o půl osmé vstáváme. Uff, dobrou noc. Zmrtvěla jsem hned po dopadu na spacák.
Balada o Oslí šunce (aneb aby se nám lépe spalo…)
Jednoho dne, nikdo neví, kde se vzala, ale najednou tu byla. Oslí šunka.
Zrodila se v autě, někde na x-tém kilometru jízdy mezi Holandskem a Belgií. Mužská část SSOGE řešila, co je to pršut.
Hrnec: "To je taková prosolená šunka."
Siki: "Jo, jo, já jsem jedl něco podobného ve Francii. Byla to šunka z osla. Oslí šunka."
Auto se otřáslo výbuchem smíchu.
Siki: "Čemu se smějete? Jste nikdy nejedli oslí šunku?"
Ne! Nejedli!!!
A mýtus o Oslí šunce byl na světě.
SOBOTA 26. 11. 2005
EAT THE CHOROŠ OR DIE aneb
Úchyláci v Leeuwardenu a Pindy v obchodě
Na dnešek se opravdu těším a má dobrá nálada je následně podpořena skvělou atmosférou panující v holandském klubu v Leeuwardenu, kde se dnes koná Gothronic festival. Jelikož je naše zvukovka naplánovaná na 13,45 hodin, vstáváme brzy. Maarten, jak to odpovídá jeho manažerské roli, nás "přísně" hlídá, abychom dorazili včas. Rychle posnídat, sbalit věci, Novi nakoupit zubní kartáček (aby jí neshnily tesáky), poskládat puzzle do auta a frčíme.
GPS-ka nám zachraňuje život, neboť holandské jednosměrky jsou smrtícím koktejlem. Tentokrát přijíždíme dříve, ovšem, jak podotkl Shindy, zcela zbytečně. Zvukovka je posunuta o celou dlouhou hodinu. Přípravy festu jsou v plném proudu. Vcházíme do sálu a okamžitě se nás zmocňuje neuvěřitelná atmosféra. Vůně vonných tyčinek, stánky s gotickým oblečením, vystavené stříbrné kolo (no, spíš Harley) se stříbrnou pavučinou mezi řidítky, stánky s drobnostmi, svíčkami, obrazy a sochami. Nad tím vším se vznáší hudba ROSA CRUX, taháku dnešního večera. Na pódiu vidíme ošklivou klavíristku (prvních pět minut si opravdu nejsem jista, zda nejde o muže) hrající na křídlo, vepředu u mikrofonu menší indián s elektrickou kytarou, vpravo kontrabasistka, vzadu několikačlenný sbor. Na tom všem by možná nebylo nic tak neobvyklého, kdyby za klavíristkou nestála obrovská dřevěná konstrukce se zavěšenými zvony. Ale opravdovými zvony. Žádné rolničky. Něco mi ale nehraje. Slyším bubny, ale nevidím bubeníka. "Hele, ty paličky hrají samy," upozorňuje mě Hrnec. A hned dodává: "Ty vole, to je bicí automat."
Vážení, představte si obrovskou bicí sadu s tympány, činely a různými bubínečky, jak hraje sama od sebe. Spousta paliček potahovaných důmyslným systémem páček a lanek buší jako pět živých bubeníků dohromady. Vypadá to opravdu zvláštně. Psycho. V pozadí plachty s lebkami a promítací plátno. Rosa Crux se v tuto chvíli pro mne stává jediným důvodem, proč nejít spát a setrvat na festivalu až do konce, tzn. do chvíle jejich koncertu.
Konečně jsme se dočkali zvukovky. Vše probíhá bez problémů, výborný zvuk. Ale protože máme velké zdržení, začínám stresovat. Rychle do hotelu, převléct a zase zpátky a za třicet minut šup na pódium. Rychle se s Novi líčíme (spíše malujeme nové obličeje) a zušlechťujeme se ke snesitelnému obrazu. Nechápu, jak si mohla Oslí šunka za patnáct minut v hotelovém pokoji stihnout umýt hlavu a ještě uvařit čaj. Playlisty jsem psala v autě na koleně.
V 17,00 začínáme hrát. Máme rovných 45 minut. Vcházím na pódium a vedle mého mikrofonu leží papír se vzkazem: "NAZDÁREK RODÁCI, VITEJTE V HOLANDSKU A DÍKY. ZDENKA A JANA."
"Jééé," řvu na ostatní, "tady nám někdo nechal vzkaz!" A jako tupé zvíře se rozhlížím kolem sebe, než mi dojde, že ty dvě smějící se tváře pod pódiem patří autorkám lístku. Tyhle holky, Češka a Slovenka, žijící v Holandsku za námi přijely až z Utrechtu a Amsterdamu. Tomu říkám podpora. Hned se mi zpívá lépe. Takže hlavně pro vás, rodačky.
Velký potlesk, mnoho prodaných CD a pochvalných hlasů nás samozřejmě potěšil. Děkujeme.
V sedm hodin večer propuká večeře. Vybíráme si ze dvou druhů omáček, salátů a nandáváme si na talíře těstoviny. Nad obrovským kouřícím hrncem se zjevuje Shindy. Zavětří a zvětší své nosní dírky. Jeho chřípí se vyděšeně zachvěje.
"Jsou tam choroše?" (pozn. choroše - Shindyho označení jakýchkoliv nenáviděných hub)
Byla to otázka života a smrti.
Nabírám hustou omáčku. "V té první jsou," odpovídám.
"A v té druhé?" Táže se už zjevně nervózní Shindy.
"Tam taky." Špitnu.
"Tak to je v prdeli. To nežeru. Všude samej choroš."
Shindy má opět smůlu. Včera lazáně s chorošem, dnes omáčky s chorošem. Takže si opět pochutná na salátku.
Po večeři zůstáváme v jídelně a občas nahlížíme do sálu a pozorujeme úchylně oblečené gothic people. Jejich image chápu, ale náckovitě vyhlížející hoši či latexový borec v kozačkách, podvazcích, se dvěma culíčky na hlavě a s růžovým plyšovým batůžkem medvídka na zádech? To je pro mě silné kafe.
Novi, Radek, Shindy a já si pod vedením Maartena zpestřujeme večer vyjížďkou do blízkého supermarketu. Nakupujeme jídlo na zpáteční cestu, neboť v neděli mají zápaďáci všude zavřeno (Že by někde udělali soudruzi kapitalisti chybu?). Nezapomínáme na třešňová piva a medové sušenky, ať taky něco přivezeme domů. (Mimochodem mé medové sušenky zůstaly omylem v tašce se společným jídlem. Po návratu domů jsem je marně hledala, když tu náhle se mi v mém zoufalství vybavil obraz vysmátého Hrnce sedícího v autě s plnou pusou medových sušenek, jak kamarádsky všem nabízí. Veškeré osazenstvo auta si dává do nosu. To jsem ještě netušila, že pojídáme mé vlastní oplatky 
). Udiveně se zastavuji u regálů s "Pindami". No, není to tak, jak si myslíte. "Pinda", jak mi ihned vysvětluje Maarten, je značka solených oříšků a mandlí. Mezi regály se ozývá hlasitý řehot. Shindy se zastavuje v oddělení koláčků. Je hypnotizován obalem zatavených mandlových dobrot. Oněmí a tiše je pozoruje. Nahazuji návnadu: "Ty jsou, co, Shindy?" Shindy s širokým úsměvem a rozzářenýma očima odpovídá "Už teď vím, jak je budu jíst."
Během večera se lámeme smíchy. Srkáme pivo a colu a Maartenovi překládáme Hrncovy vtípky. Největší úspěch má story "Kontejner": Dva kamarádi se vsadí: "Že nestrčíš hlavu do kontejneru na plasty?" Jeden z nich ji tam strčí, ale ven už ji nevyndá. Kamarád mu běží pro pomoc a jeho zoufalého přítele mezitím někdo "ojede". Maarten nám dokonce věří, že se tenhle příběh doopravdy stal. A kde? No přece v Ostravě…
Našimi dalšími překlady jsou dětské říkačky. "Co? Vajco, americká opico." Překlad v našem podání zní: "What? Egg, American monkey." Nejlépe překládal Siki. Snad ani nemusím překládat následující větu: "Do you want an chewing gum? Prrrrrrd into the sáček." Naopak jsme během mezinárodního sbližování v duchu našeho členství v Evropské unii naučili Maartena říkat: "Co?" a "Jsem srandovní."
Dostatečně vysmátí odcházíme sledovat koncert Rosy Crux. Zažívám nepopsatelnou atmosféru. Jejich "rituálně-okultní" hudba, jak tento styl nazval Radek, mě naprosto dostala (i když přiznávám, že doma bych si je nepustila, leda tak v práci před spácháním hromadné sebevraždy 
), do té doby, než jsem uviděla promítaný videoklip. Nahý člověk poskakuje po čtyřech v kamenném vězení, posléze je uzamčen do kovové koule, zavěšen a nakonec roztříštěn o skálu. S Novi "to" nějak nedáváme a poté, co zjistím, že mě už nějakou dobu hypnoticky pozoruje kukla s netopýrem na zádech jedné z dívek, odcházíme do šatny. Fotky celého koncertu i závěrečného rituálu jakéhosi sebetrýznění vytvořil Shindy.
Absolvujeme rychlou cestu do hotelu. Opět přichází kómatický stav a po pár hodinách spánku je tu……
NEDĚLE 27. 11. 2005
aneb Jak Oslí šunka do hovínka šlápla
Před snídaní se v hotelovém pokoji, kde přebývají dvě zvířátka, Datel a Oslí šunka, rozezní telefon. Datel zvedá sluchátko.
"Haló!"
Na druhé straně drátu se ozývá Maartenův hlas. Rychlou angličtinou mu dává ranní pokyny týkající se snídaně a odjezdu z hotelu. Datel přikyvuje. "Jo…..jo……yes……. jo…" Poté položí sluchátko. Oslí šunka, která celou dobu Datla zvědavě pozoruje, se ptá: "Kdo to byl a co chtěl?"
A Datel se svou odpovědí nesmazatelně zapsal do historie: "Já nevím, asi někdo z recepce…"
Po vydatné snídani ve stylu švédských stolů a skvělé kávě (Shindy ochutnává míchaná vejce se slaninou, slané pečivo, salámy a sýry a… a… jen klid… tentokrát bez chorošů…) opět balíme puzzle a odjíždíme na jih. Přes Frisko směrem na Amsterdam do belgického Aalstu.
Frisko je nádherný kus krajiny. Dlouhé zelené roviny táhnoucí se někam za nekonečný obzor, na loukách se pasoucí krávy a ovce, romantické domečky s doškovými střechami sahajícími skoro až na zem, kanály rozdělující svými rameny zelená těla polí. Rákosí a větrné mlýny. Žluté listí stále se držící na stromech, i když u nás na Moravě už dávno řádí Morana. Větrné elektrárny na nás mávají svými křídly a kynou nám na cestu. Ve větru slyším tichý hlas moře. Jsme blízko…
Odhlasovali jsme si dvě pobřežní návštěvy. První vede přes asfaltovou silnici AFSLUJTDIJK vedoucí přes moře nějakých třicet kilometrů. Holanďani se totiž v roce 1932 zbláznili a rozhodli se ovládnou hladinu Severního moře. A tak přijely lodě a bagry a jeřáby a dělníci a jen tak pro srandu králíkům si vybudovali hráz vedoucí přes moře pouhých pár metrů nad hladinou. Jedeme si takhle autem, vpravo moře, vlevo moře, sem tam ostrov. Na jednom z nich vystupujeme. Kocháme se výhledem na galóny slané vody, vnímáme studený vítr a bouřlivé vlny přes sebe se převalující. Siki zneužívá sochu znázorňující stavbu hráze. Nádherný obraz. Kamenný mladý muž skloněný k zemi zvedá kus kamene a zezadu k němu přistupuje Siki… Jen podotýkám, že zadek sochy byl od návštěvníků do zlata vyhlazený. Opět přichází chvíle pro připomenutí kontejnerové story.
Fotíme se na molu, Datla jedna neposedná vlnka lehce okoupe, lezeme na rozhlednu, nakupujeme pohledy a chováme se jako japonští turisté. Maarten nás popohání. Asi po třiceti minutách kochání a focení (např. Hrnec se pustil do zátiší s rackem, zátiší s kachnami, zátiší se žraločí ploutví…proboha, kde je Hrnec?) se opět skládáme do auta. Ještě nás čeká jedna zastávka, v severním Holandsku - BERGEN AAN ZEE.
Ani ne za hodinku už pobíháme po písčité pláži. Vlny nám promáčejí boty, ale i přesto nás nic neodradí. Sbíráme mušle, Siki honí kraby, radujeme se z moře. Fotím si osamělý dům stojící nad dunami. Nebylo by špatné vlastnit takový baráček na víkendy, pomyslím si. Je zvláštní pozorovat rodinky na pláži, jak využívají volnou neděli k procházkám. České rodinky míří do supermarketů, holandské rodinky na pláž.
Vyrážíme dál. Při jedné ze zastávek na benzince v Holandsku se koulujeme a honíme kolem auta. Všichni jsme tento souboj ustáli, ne tak Oslí šunka. Té se smůla lepí na paty. Siki šlápl do toho největšího holandského hovna, jaké si jen dovedete představit. Marně bruslí po sněhu, hluboký vzorek na jeho botě je plný čehosi hnědožlutého a smradlavého. Siki se zase stává terčem posměchu, což korunuje vytažením spreje a nastříkáním podrážky.
Do Aalstu přijíždíme ve tmě a dešti. Ospalý Aalst se od jara vůbec nezměnil. Kouřící továrna stále kouří a smrdí, v centru na náměstí pořád stojí nádherná gotická katedrála a radnice. Jediná prodejna hranolek, kterou navštěvujeme z velké touhy a chuti po kousku pořádného hranolku, stojí za PRD. Chlapík je pomalý jak týden před výplatou, příprava jídla mu trvá nekonečně dlouho a omáčky jsou odporné. Já si dala omáčku Pickle. Chutnala jako okurková voda ze zavařeniny. A to mi pán tvrdil, že je s příchutí cibule. Jsme velmi nespokojeni. Nejvíce já a gurmán Shindy. Ach, jo. Tiše a se slzami v očích vzpomínáme na Obelixe, kterého jsme si dali minule v Utrechtu.
Vracíme se do klubu, kde je poněkud těsno. Musíme si odnést všechny věci do auta, jinak by se pod pódium nevešli návštěvníci koncertu. Dnes máme pro změnu předkapelu my. Jmenují se TRUDUS. Klub se rychle zaplňuje, což s jeho velikostí panelákové umakartové koupelny není až takový problém. Jako pokaždé, když hrajeme v Belgii, se setkáváme s Verou, Luckem a Heikem. Díky za pomoc a podporu, kamarádi. Hodina a půl koncertu je snímána fotokamerou jednoho z bratrů, majitelů klubu.
Po zdařilém koncertu si dáváme do nosu. Polévka hustoty a chutě svíčkové omáčky s chlebem, sýrem a salámem nám bodla. Kolem půlnoci se vydáváme do Antwerp k Veře. Veřin byt využíváme ke dvěma hodinám spánku. Jen Siki a Radek tráví čas plkáním s Verou a popíjením piva v kuchyni.
V trvalém stavu ospalosti se někdy kolem čtvrté ráno (Bože, to už je pondělí!?) loučíme s Verou a odjíždíme. Čeká nás poslední etapa. Ta nejtěžší. Cesta domů dlouhá 1300 km. Co nás na ní potká?
Nejdříve rozloučení s Maartenem (A to je to, co jsem věděla od začátku, že jo, Novi?), nekonečné kilometry německé dálnice, Shindy, v jehož očních duhovkách se odráží bílá čára silnice, Siki odhrnující si vlas z čela, aniž by tušil, že není jeho (pozn. ten mu dal na hlavu Datel - prostě Oslí šunka je Oslí šunka.), spící Radek, plkající a vtipkující Hrnec, smějící se Dušan. Na předních sedadlech já a Novi neustále měníme polohy sedu, ať máme obě půlky stejně otlačené a v průběhu cesty chodíme všichni k zubaři (tzn. spíme s otevřenou pusou). Opět se opakuje zpívající auto, zažíváme sněhovou vánici i křeče smíchu po tom, co se Oslí šunka podívala na Hrnce skrz PET láhev plnou vody. Schválně si to zkuste. Vaše oči se zvětší do velikosti kriketových míčků, ještě s nimi zamrkejte nebo zašilhejte. Věřte nebo ne, málem jsme se udusili smíchy.
Úspěšně překračujeme české hranice a zastavujeme (jako vždy) na pumpě u Plzně. Dáváme si teplé české jídlo (tedy spíš večeři) a pořádné pivo. V Praze vracíme GPS a za chvíli (tzn. ve 22,30 hodin) jako první opouštím palubu Shindyho lodi. První tečka se odpojila. Druhá tečka, ta největší, zvaná Hrnec, vystupuje v Olomouci kolem půlnoci, do zapomenutých lesů, hvozdů a hornobenešovských prdelí se dostává autem kolem druhé hodiny ráno. Ve Skaličce, někdy po půlnoci, vykládá sedm zbývajících teček puzzle z auta a odnáší je do zkušebny. Tečka Dušana a Sikiho ihned odjíždí se starší tečkou pana Luciáše (tatínek Dušanovy přítelkyně Lucky) do Rožnova. Další dvě tečky, tečka houslová a bubenická, Novi a Datel, vyskakují v Hranicích a do Ostravy se posunují vlakem. Do postýlek ulehají kolem třetí ráno. Tečka řidičská, Shindy, a tečka kapelnická, Radek, se vrací zpět do Brna. Dorážejí v neskutečném čase. Jsou dvě hodiny třicet minut středoevropského času. Na cestě jsme byli téměř dvacet dva hodin. Podařilo se nám dorazit v pořádku až domů…
Je 29. 11. 2005, úterý ráno, a já za chvíli vstávám do práce.........